Náš poslední velký národní park. Údolí Yosemite bylo objeveno Evropskými Američany
relativně nedávno před cca 200 lety. My jsme ho objevili hned ráno. Neměli jsme zamluvený kemp, a proto jsme spoléhali na first-come first-served. Na recepci v Curry Vilage jsme přišli pátí, což znamenalo velkou šanci na úspěch. Ale štěstí jsme zkusili i v jiném kempu – údajně legendárním – Camp 4 – tento kemp je vyloženě kdo dřív přijde, ten dřív mele, ale recepční nás varovala, že parkování není přímo u místa se stanem, že se musí jít pěšky. A opravdu! Od auta to bylo celých 300m do středu kempu! Měli jsme štěstí, paní nám rozdala lístečky a poté co jsme si vystáli asi hodinovou frontu (druhý den se ukázalo, že jedna hodina nebyla tak hrozná) jsme dostali přiřazeno místo (na jméno Kněžnou – od města vydání pasu Rychnov nad Kněžnou). Místo na stan bylo ve skutečnosti místo tak na tři stany, rsp. pro 10 lidi. První noc jsme měli za sousedy Američana a holkou z Alžíru. Američan byl zrovna na jednodenním treku na dominantu údolí – Half Dome.
Zbytek odpoledne jsme měli oddychový program. Prošli jsme dno údolí po asfaltovaných stezkách přístupných pro rodiny a turisty. Večer jsme vyjeli na jednu z vyhlídek nad údolí na Glacier Point. Byl to parádní pohled zastihnout Half Dome z profilu v západu slunce. Na tuto vyhlídku se dá jít i pěšky, ale takový trek už jsme bohužel nestíhali – a taky byl odpočinkový den.
Původně jsme měli v plánu vyjít si na vrchol místní dominanty, ale zde je potřeba permit, který je půl roku dopředu vyčerpaný. Zbývala poslední šance – loterie, každý den je v loterii asi 50 vstupů a za celou skupinu se tedy zaplatí účast v loterii a druhý den odpoledne se na internetu objeví výsledky, pokud mate štěstí, můžete si koupit pro celou skupinu opravdový permit. My štěstí neměli. Byla to škoda, na ten kopec jsem se těšil asi nejvíc z celé Ameriky.
Jako alternativní plán na druhý den jsme si zvolili výstup k vrcholu zdejšího vodopádu, nejvyššího v Kalifornii. Vyrazili jsme tentokrát brzo ráno, abychom se vyhnuli žáru slunce. Něco jsem si ale zapomněl u stanu a tak jsem se stihl ještě vrátit. U stanu potkám našeho amerického souseda, který se předchozí večer vrátil z Half Domu, ten mě oslovuje s tím, že slyšel, že jsme tam chtěli jít, ale že nemáme povolení. Navrhnul nám to přesto zkusit, povolení je potřeba až na finální úsek na tzv. cabels a že včerejší rangerka byla hodná a pustila tam par lidí bez permitu. Super! 
Po návratu ke skupince říkám nadějnou zprávu a domlouváme se, že zvládneme obojí. Tedy vodopád s převýšením 700m a další den Half Dome s převýšením 1400m. Proč ne. Cesta na hranu údolí je klikatá a dlouhá, ale po pár hodinách se dostáváme k hraně vodopádu. Vlastně je to jen taková říčka, která najednou mizí. Jdeme se podívat ještě o par desítek metrů výše na vyhlídku na údolí a pak se vracíme na skvělé koupací místo v říčce. Na pokračování treku – skálu El Capitan – si už netroufáme, musíme si nechat nějakou energii na zítra. Proto se po koupačce vydáváme stejnou cestou dolů. Večer věnujeme nákupu jídla a odpočinku.
Poslední noc v Yosemitech máme za sebou a tak balíme stan a popojíždíme na parkoviště, kde začíná náš trek. Cely trek má asi 13km a jde se převážně lesem, kolem dvou hučících vodopádu. Za par hodin jsme těsně pod našim cílem. Potkáváme rangerku a skupinku asi 5 lidí. Snažíme se domluvit, aby nás pustila dál, přestože jsme nevyhráli v loterii. Bohužel, můžeme prý počkat, jestli někdo nepůjde kolem a nebude mít volné povolení – to se prý stává, někdo to třeba v půlce vzdá a permit nevyužije – ale jsme v pořadí za čekající skupinkou. Je asi půl dvanácté a tak čekáme a pod stromem si dáváme oběd. Pak rangerka říká, že špička už je pryč a že po 12h můžeme všichni pokračovat, ale že si máme dat pozor na blížící se oblačnost. Hurá, jdeme na vrchol. Přidržující se ocelových kabelů jde stoupaní po laťkách jako do kurníku celkem snadno, přestože je skála docela prudká. Za chvilku jsme na velkém plácku a kocháme se okolím. Fotíme se u hrany s kilometrovou propastí. Z obzoru se ale přibližuje oblačnost, proto se dáváme na ústup. Nejvíce úmrtí není z pádu ze skály, ale od zásahu bleskem. Rychlou chůzi se dostáváme do lesa, když slyšíme první hrom. Přidáváme do kroku a slejvák nás dohání u prvního vodopádu. Pokračujme dál spolu s desítkami dalších turistů. Než dorazíme k druhému vodopádu slejvák ustává a u auta už vysvítá slunce.
Dáme si poslední večeři v parku a vyrážíme směr západ, směr San Francisco. Podél cesty hledáme volný kemp, ale marně. V lese stanovat taky nemůžeme, protože tam probíhá požár a všechny lesní cesty jsou uzavřený. Zastavujeme na plácku u telekomunikačního uzlu a doufáme, že nás nikdo od cesty neuvidí a nevyhodí.
Napsat komentář