Přesun do Cusca v Peru zabral po náhorní plošině Alteplano cca 13 hodin. Zdrželi jsme se jen na hranicích Bolívie – Peru, protože nešel nastartovat autobus – typické 🙂
Hranice je spíš tržiště, kde mezi stánky je i budova, kde se odevzdávají zelené imigrační papírky a dostávají razítka, trocha té byrokracie musí být.
Sobota 9.7.
Cusco je velké turistické město v oblasti bohaté na Inckou historii. Pro nás představovalo přestupní bod na cestě k Machu Picchu. Na autobusovém terminálu, kde jsme se ocitli ještě před rozedněním, nám prodejce z agentury nabídl odvoz k Hydroelektrárně u MP a zpět za 80 solů, v porovnání s vlakovou dopravou nám to přišlo fér. Nejspíš by se dala doprava sehnat výrazně levněji, ale dlouhá cesta by byla ještě méně pohodlná a pomalejší. Vyjeli jme tedy mikrobusem kolem půl osmé ráno, společně s dalšími deseti gringos. K Machu Picchu jezdí ještě vlak, ale ten je pro cizince nehorázně drahý (kolem sta dolarů). Auto oproti vlaku musí překonat sedlo ve 4000 výšce a pak ještě relativně dlouhý úsek po prašné cestě. K elektrárně jsme přijeli až kolem 14h (vlak by to zvládl za 3 hodiny). Odtud vedou koleje, po kterých se dá obejít ostroh se slavným inckým městem. Je to cca 3 hodinová procházka do mírného kopečku. Přesto jsme do tábořiště, hned vedle mostu, odkud se vychází na kopec, přijeli až po setmění. Dalších 20 minut dál po silnici se nachází turistické město, plné luxusních i méně luxusních hotelů, restaurací a také směnáren. Protože od ranního příjezdu do Peru jsme ještě nestihli vyměnit soly, byla to teď priorita.
Dnes se od nás taky odpojil Radek, protože jsme nedopatřením koupili lístky na Machu Picchu o den dříve než on. Zůstal tedy v Cuscu a prošel si tamější památky.
Neděle 10.7.
Machu Picchu nepočká, proto jsme vstali časně, abychom u brány byli co nejdříve. První kontrola proběhla hned u mostu. Následoval dvouhodinový pochod do strmého kopce k hlavní bráně. Existuje i pohodlná varianta – nechat se vyvést autobusem. Tu jsme ale samozřejmě nezvolili.
Památka se skládá ze tří částí, některé je nutná vstupenka. Samotné město, vrchol Machu Picchu a vrchol Huyana Picchu. Na druhý z vrcholů je omezení 2x 200 lidí za den. My se dostali do první skupiny. Hned po vstupu do areálu jsme proběhli ještě prázdným městem k bráně našeho vrcholku. Zapomněli jsme si však posunout Bolivijský čas na Peruánský, tak jsme místo poslední ze skupiny patřili do první desítky nedočkavců. Následovalo další stoupání, ale s každým metrem se odkrýval lepší výhled.
Těsně pod vrcholem je ještě pár domečků a teras, ale my se těšili hlavně na špičku ostrohu. Když jsme se tam konečně vydrápali, moc lidí tam ještě nebylo. Honem jsme pořídili nejlepší fotky a v klidu si vychutnávali vrcholovou snídani. Následně se plácek zaplnil velkým množstvím lidí. I proto každému na bráně říkají že musí být do dvou hodin zpátky – to odpovídá cestě nahoru, chvilce focení a cestě dolu. Nechali jsme se strhnout davem a začali sestupovat nejkratší cestou. Až po chvíli jsme si uvědomili, že na tomto kopce je ještě jeskyně a cesta k bráně vede jinudy než nahoru. Dali jsme si tedy ještě jedno kolečko přes vrchol, ale tentokrát jsme sestoupili správným směrem k jeskyni. Bohužel jsme ještě netušili, že to bude znamenat téměř 500 schodů dolů a pak 200 nahoru. Jeskyně byla spíše jen skalní převis upravený na domek. No, nebylo to nejlepší rozhodnutí, ale odměnou nám byla prázdná část Machu Picchu. Na celém zbytku okruhu jsme potkali jediného nadšence historie Inků. Jeskyni komentoval jako „cenná památka“.
Po návratu do města nás čekala nemilá skutečnost. Totiž městem procházel nekonečný had turistů. Nebylo nám než projít první část spolu s nimi. Pak nastal čas oběda. Na radu Zirhamie jsme šli 300 m mimo areál po silnici do lokální jídelny pro průvodce a personál. Nejen že jsme se skvěle najedli, ale místo 600Kč za menu jsme to měli za přiměřených 90Kč. Díky.
Po obědě byla na řadě další část městských ruin. Osobně mě to nezaujalo tolik, jako výhledy na město. Takto jsme trávili zbytek odpoledne. Potvrdil se také fakt, že po 13h se areál začne vyprazdňovat a ke konci už ta zůstává jen pár skupinek lidí rozprostřených po celém městě. My si dali ještě vycházku k Inckému mostu – dřevěná lávka zavěšená na skalní římse, pokračování jejich slavných stezek. Bohužel už není funkční :/. Pak jsme si jen počkali na západ slunce za horizont a areál se uzavřel. Cestou dolů jsme potkali Slováka Pavla, který již několik měsíců cestuje po jižní Americe, částečně na kole. Dobrý způsob, jak naložit s odstupným J Do údolí jsme přišli již po soumraku. V plánu bylo ještě navštívit městečko Aguas a potkat se s Radkem a předat mu tipy z výletu. To se bohužel nepovedlo, protože narazil na problémy s ubytováním. Vrátili jsme se do kempu a po ledové sprše to pro dnešek zabalili.
Pondělí 11.7.
Transport z údolí pod MP byl domluven na 14h. To pro nás znamenalo pořádně dlouhý spánek, než nás vyhnalo ze stanu slunce. Měli jsme spoustu času na přebalení celého batohu, vyprání/zaprání špinavých věcí a na studenou sprchu – ta již byla na slunci příjemnější.
Dali jsme si na čas a z kempu jsme odešli o půl dvanácté. Cesta zpět utíkala o poznání rychleji a stihli jsme ji za pěkné dvě hodiny. Možná to bylo tím spánkem, kterého bylo přece jen víc než celonoční a celodenní jízda autobusy. Dole nás ještě překvapil vynikající oběd i s guacamole – za normální cenu. Po chvilce čekání dorazilo auto i pro nás, a dokonce nebylo ani plné, takže jsme měli spousty místa. Nepříjemné bylo, že na hrbolaté cestě každých pár metrů chcípl motor. Baterie a startér to ale zvládli výborně a po dvou hodinách jsme úspěšně najeli na asfalt. Následovalo ještě několik hodin přejezdu sedla.
Když jsme se dostali do městečka Ollantaytambo, byla již noc. Trochu nemoudře jsme řidičovi neřekli že máme v plánu vystoupit, a tak na nás po požadavku – stop, we need to go – koukal trochu nechápavě. Ani se mu nedivím. Cílem bylo projít si staré incké město a pár památek v okolí. Ale to až další den, teď jsme museli najít kemp a po dlouhé klikaté cestě se vyspat.
Večer v kempu nastala ještě jedna příhoda. Chvilku nepozornosti nás stála zákusek ke snídani, který hbitě odnesl jeden z místních podvraťáků – byl to jeden ze dvou parchantů patřící do kempu. A aby toho nebylo málo, tak se smečka tří všiváků dostala za plot kempu a ve zlomku vteřiny jeden z nich stihl počůrat dva stany – jeden byl náš :(. V Peru, ale i v Bolívii je spousty toulavých psů, potulují se po silnici a zkouší žebrat jídlo. Místní si jich nevšímají, turisté jim občas něco hodí. To už zasáhla provozní kempu a vyhnala je. Bylo by fajn, kdyby místo celodenního vykecávání alespoň opravila branku, nebo třeba zametla jednou za měsíc záchod nebo kuchyň. Přece jen to byl poměrně drahý kemp. Kvůli těmto psím incidentům ho ale nemůžu doporučit.
Napsat komentář