Úterý 12.7.
Městečko Ollantaytambo je malé a nachází se v něm pěkně udržovaná incká terasa. Je součástí několika atrakcí v okolí Cusca. Zeď samotná nás zas tak moc nezajímala, a tak jsme vyšli na protější kopec. Jsou zde ruiny starých domků a pěkný výhled na město. Po chvíli procházky byl čas pokročit dál. Ještě před odjezdem jsme využili internetu v kavárně a Vlaďka se snažila ověřit platnost zpátečních letenek. Prodejce Rumba.de několik měsíců vytrvale ignoroval její odpovědi na emaily a v úterý napsal něco ve smyslu, že letenky ruší a že se má kontaktovat přímo letecká společnost. Britská pobočka Rumby samozřejmě s německou není propojená. Nakonec po téměř dvou hodinách v Australské pobočce LANu let potvrdili a my se mohli posunout.
Byl ale čas oběda a taky ideální doba konečně zkusit cuy – morče. Dali jsme si dva kousky připravené ve stylu žehlička – rozpláclé opečené morčátko. No, možná by stačil jeden. Žádná sláva to totiž není. Hádám, že problém byl již v přípravě, kůže byla nasáklá spáleným olejem a maso bylo poněkud tužší. Ale byla by hloupost odjet z Peru a neochutnat morče. To je jako si na Slovensku nedát halušky s brynzou.
Nechali jsme se colectivem převést do sousední vesnice, odtud vede cesta do Salineras de Maras. Terasová políčka, které se již stovky let napouští vodou a po odpaření se sbírá sůl. Každá rodina v Marasu má vlastní políčky a je to jejich způsob obživy. Je to velmi pěkná scenérie a proto se také z údolí stala i turistická atrakce. Dokonce si i místní na turisty zvykli a nechají je po hrázích chodit, naštěstí se jen málokterý turista odhodlá. Nebylo by totiž moc příjemné se vykoupat ve slaném nálevu 😊.
Začalo se stmívat a my si uvědomili že jsme za celou dovolenou nestanovali nikde mimo kempy a města a teď byla příležitost. Kousek od Salineras je pěkné zelené údolí s potokem – naše místo. Stačilo počkat, až odjedou poslední gringos a poslední místňáci a políčka osiří. Pak jsme postavili stan, odměnou nám byla plná obloha hvězd a mléčné dráhy
Středa 13.7.
Ráno jsme sbalili stan a rozhodli se, že se půjdeme podívat na další zajímavou Inckou stavbu, která je nedaleko. Lidé teprve začali přijíždět do práce a to byla příležitost i pro nás. Náklaďák, na jehož korbě přijížděli dělníci se po chvíli vracel prázdný a tak jsme si ho stopli. Ještě před tím jsme ve stráni potkali spící sovu. Nečekal bych že zrovna tady si bude dávat šlofíka. Náklaďákem jsme ušetřili několik hodin chůze a dostali se až do městečka Maras. Odtud jsme vzali taxíka až k bráně Moray. Jsou to 3 velké kruhy v zemi vytrasované do hloubky cca 20m. Tyto terasy údajně postavili Inkové jako zemědělskou laboratoř. Je to pěkná stavba kde se dá strávit příjemná hodinky, zato vstupné už tak pěkné nebylo. Kasa je chytře umístěna tak, aby nešlo nic vidět. Proto jsme se rozhodli vyjít si na nedaleký kopeček s nadějí, že kruhy zahlédneme. Našli jsme ale mezeru v oplocení, která nám měla ušetřit cenné sluníčka. Dělníci, opravující tuto kulturní památku, ale naše nadšení z díry v plotě nesdíleli a povolali na nás hlídače. Po marném španělském vysvětlování že lístek je moc drahý, byl ochoten přijmout malé přilepšení k jistě mizernému platu. Spokojenost byla na všech stranách.
Pak následovala několika kilometrová procházka k místu, odkud jsme předchozí den vycházeli k Salineras. Vzali jsme pletivo do Urubamby a po vydatném obědě zamířili zpět do Cusca.
Bylo pozdní odpoledne a nám bývalo zjistit, jak je to s Rainbow Mountains. Zda se dají stihnout během jednoho dne. Varianta pro nás se našla s odjezdem ve 3 hodiny ráno. Super. Hlavu jsme na chvíli složili v hostelu sídlícím hned nad diskotékou, takže i klid bylo postaráno ;).
Čtvrtek 14.7.
Pár hodin spánku a už na nás čekal průvodce. Namačkali jsme se do malého autobusu a zamířili na jihovýchod. Do cílové vesničky jsme přijeli chvilku po východu slunce. Pak nám průvodce představil zbytek týmu a 25 kolegů turistů. Už tady se ukázala jakási bezohlednost některých, když si u snídaně přelili většinu horké vody na čaj do svých lahví, takže toho moc na snídani nezbylo.
Po snídani jsme všichni společně vyrazili k dnešnímu cíli – duhovým horám. Naše skupinka nebyla jediná, každá den jde nahoru kolem 200-250 organizovaných turistů. Naštěstí jsme nemuseli pochodovat všichni společně, ale každý si zvolil své tempo. Sraz jsme měli až v sedle pod Hatun Rit’iyuq. Cestou nás bavili německý pár, který měl vždy velice smysluplné otázky typu „Bude nám zima?“.
Duhové hory se staly populárními až když si tvůrci Natgeo náhodně všimli jejich zbarvení, během zaměřování nedaleké hory. Na záznamu z dronu vynikly v celé své kráse. Postupně jsme vystoupali na vedlejší kopeček, který zaručoval nejen dobrý výhled na všechny barvy, ale jeho nadmořská výška je 5075mnm. Konečně jsme překonali 5 kilometrů o pár desítek více než jsme zvládli při výletě na Mt. Keňu. Hurá.
Následovala trochu nepříjemnější část, kdy nám průvodce v dobré víře vykládal něco k peruánské historii, což se velmi rychle stočilo k agendě omezení konzumní společnosti atd. Po půl hodině mrznutí chtěl vykonat nějaký rituál, už ani nevím za co. Cesta dolů ubíhala velice rychle. Nepříjemnější bylo pak dlouhé čekání dole na ostatní. Po takovém výletu turisti očekávají pořádný dlabanec, ten na nás čekal ve vesnici spolu s dortem, protože se agentura dozvěděla, že jeden z hostů má narozeniny. Toto divadélko jen potvrdilo mé zjištění, že podobné organizované procházky do lehkého terénu nejsou nic pro mě. Velmi cenná zkušenost. Když jsme se konečně vykopali, všechny ostatní skupinky už byli dávno pryč. Následovala dlouhá cesta do Custca s krátkou zastávkou ve vesnici se třemi mosty, prý jeden nebo dva jsou dost staré. Do Cusca jsme přijeli dávno po setmění, ale v čas na chycení dalšího autobusu, který nás sveze do pouštního městečka Ica. Pokud mohu doporučit, neberte si společnost Expreso Molina pokud vám vadí absence topení. Nebo nedejte na tvrzení prodejců že cena zahrnuje deku a občerstvení – klají. Naopak milovníci čínských zvláštních filmů si zde přijdou na své.
Pátek 15.7.
Zatímco jsme klesali z 3000mnm do pouště, stihl jsem zameškat několik tisíc kilometrů vzdálenou promoci v Evropě. Přiznávám, že jsem si na ni ani nevzpomněl.
Ica je větší město slavné nedalekou oázou Huacachina a písečnou pouští kolem. Po příjezdu jsme si našli ubytování a šli prozkoumat oázu. Vysoké duny přímo vybízejí k sandboardingu. Od chlapíčka jsme si půjčili pár desek, nafasovali vosk a začali se drápat nahoru. Je to celkem fuška, ale výhled je jedinečný. Jakožto zastánce lyzí jsem nasadil prkno a rozjel se z kopce. Pád byl ale nevyhnutelný. Nevýhoda písku oproti sněhu je, že když se vám sníh dostane do očí, uší, nosu a pusy, tak se pěkně rozpustí a je po problému. To písek neumí. Změnil jsem taktiku a prkno jsem použil jako boby. Takto to jelo výrazně lépe, problém nastal při brzdění. Nerozpustitelný písek se natlačil v uších tak hluboko, že jsem ho sypal ještě v letadle cestou domů.
Večer jsme se stavili v jednom z mnoha barů s příhodným názvem HuacaFuckingChina a jali se ochutnávat místní drinky, především Peruánského Pisco Soul.
Sobota 16.7.
Na poslední den v Peru připadl přesun do hlavního města Lima. Tím se zabilo celé dopoledne. V Limě jsme pak hledali ubytování pro holky, které odlétají až další den večer. Můj odlet je ráno, tak přespím na letišti. Ubytko jsme našli přímo na rohu hlavního náměstí Zrovna byl nějaký svátek a tak bylo všude v ulicích plno lidí. Náboženství tu má asi velkou tradici, zrovna jsme se nachomýtli u křesťanské párty a takového alegorického vozu s velkou sochou. Vypadalo to zábavně – vždy se sochou klepali ze strany na stranu, popošli 50m, zastavili se a následoval potlesk. Přitom předvoj vozu kolem sebe kadil kadidlem.
Škoda že tyto tradiční hodnoty u nás v Česku brzy nahradí tradice Islámské. Jako poslední gastronomický zážitek jsem obdržel nedopečený steak se salátem, z kterého sprintoval slimák. Velkoryse jsem udělil vyděšenému slimákovi milost a nechal ho utéct. Po nákupu dárků jsem se přesunul na letiště a ustlal si na chodbě. Tím Bolivíjsko Peruánský výlet končí. V Miami jsem o pár hodin minul start rakety SpaceX, pak následoval klidný let do Londýnya a dále do Prahy. To že se blížím domovině mi připomenul jeden český spolucestující svými vulgárními připomínkami k obsluze letiště, jsem rád že té ostudě naštěstí personál nerozuměl. Naopak onen zmíněný spolucestující, když zjistil že si někteří v letadle dávají whisky – ZDARMA – to nemohl nechat jen tak a bez znalosti angličtiny si začal objednávat ukazováním. Celkem sranda, když se ho letušky ptaly, zda mu nic není.
Je fajn že se v česku nic za dobu mé nepřítomnosti nezměnilo. Snad jen že teď každý hledá svého Pokémona.
Napsat komentář