Pondělí 4.7.
Přes noc jsme opustili vysoké hory a objevili jsme se v nížině zhruba ve 100 mnm. Ve městě Rurrenabaque se soustředí agentury, které návštěvníkům zprostředkují výlet do džungle nebo výlet lodí po pampě. Agentura sídlí minimálně v každé ulici, takže je z čeho si vybírat. Ve několik nám tvrdili že je možné si udělat výlet na 3 dny na jedno místo a na další 3 dny na jiné místo, ale mi to chtěli vše zvládnout za čtyři dny. Nakonec jsme se u jednoho chlapíka v agentuře Donato tours domluvili že to zařídí. Z Rurrenabaque je to do pampy ještě 3 hodiny jízdy jeepem, ale už po cestě nám průvodce ukazuje na strom, kde si lenoší lenochod. Vlastně nechápu jak ho v rychlosti 70km za hodinu po prašné cestě mohl vůbec vidět. Nakonec jeepem přijedeme do vesnice San Rosse přestupujeme na člun. Hned na protějším břehu se rozvaluje kajman. Ale jak později zjistíme, tak je to tady běžné. Následuje plejáda různých zvířat a ptactva. Takto brázdíme říčku až do západu slunce, to už na nás čeká ubytování a večeře. Po véče následuje noční plavba mezi predátory, těm za svitu baterky září oči, jsou jich tu desítky, na celé řece možná stovky. Super je i noční obloha bez měsíce, světelného smogu a mráčků. Namísto predátorů na nás utočí hejna komárů, kterým ve vysání veškeré krve trochu bráni silná vrstva repelentu. V noci nás céka ještě jedno překvápko v podobě hnízda netopýrů v našem bungalovu, ti se celou noc prohánějí po místnosti a nemilosrdně bobkují. Naštěstí máme moskytiéry odolné nejen komárům, ale i bobkům.
Úterý 5.7.
Vyrazíme ke člunu ještě před svítáním. Náš průvodce kotví ke břehu kousek od již sytého kajmana a my vyrazíme hustým porostem hledat východ slunce. Bohužel neúspěšně, silná vrstva mraků nám v tom zabraňuje. Vracíme se tedy na snídani a následně hlasujeme pro lov anakondy (ve volbě je ještě plavaní s delfíny a chytání piraně). Přesuneme se na druhy břeh do močálů, které ještě místní agropodnikání nestačilo vysušit a hledáme hada. Po 3 hodinách se jedna z Japonek, které jsou v naší nepočetné skupince, stihne vykoupat a utopit foťák, ale úspěch se nakonec dostaví. Jeden z průvodců hada vytáhne za ocas a ten trpělivě visí než se s ním všichni vyfotí. Následně se zavlní a zmizí v močálu. Cestou na oběd zkusíme štěstí chytáním piraní. Teda nejdříve se Radek vykoupe s delfínama, kteří ale zájem o dalšího savce ve voně nemají. Pak dostaneme háček s kouskem mase a jdeme rybařit. Netrvá to ani minutu a Vlaďka tahá z vody sumečka – s jedovatou hřbetní ploutví. Pak nás štěstí opustí. Musíme se už vrátit na oběd a pak pryč z pampy. Během čekání na odvoz dostaneme ještě jednu šanci na piraně. Tentokrát se zadaří a po chvilce už se jedna houpe průvodcovi na háčku. Ukáže, jaké má ostré zuby a zase ji pustí. Koupání ve stejné řece s piraňami a kajmany je prý OK. Piraně totiž zaútočí jen když mají hlad a jsou v hejnu, ale poznejte si hejno hladových rybiček v tak kalné vodě. Kajmani loví v noci.
Čeká nás dlouhý přesun lodí s důchodci k autu. Zájezd seniorů nejspíše projezdil většinu nádrže benzínu, a tak nám stihl dojít, a to hned 2x. Zachránila nás ale druhá polovina početného domova důchodců tak, že nás připoutala k sobě a odtáhla. Tady je svět ještě v pořádku. Cesta do pampy nám zabrala přibližně 3 hodiny v jeepu. Zpátky to řidič zvládl za 2 hodinky v normálním osobáku. Myslím, že mohl jet rovnou vyměnit podvozek.
V Rurrenabaque jsme měli hned pokračovat na 2 noci do džungle. Bohužel přišel vydatný slejvák a organizátor a kapitán loďky v jedné osobě nechtěl vyplout na řeku. Naštěstí slejvák přestal již po půl hodině a my vyjeli. Protože již padla tma, nemohli jsme pokračovat přímo do tábořiště v džungli, ale ubytoval nás u sebe průvodce. Jaká náhoda že to byl zrovna bratr organizátora.
Středa 6.7.
Celé dopoledne nás dostala na starost početná rodinka skládající se z průvodce, jeho ženy a sedmi dětí. Děti měly očividně radost z tolika gringos a tak jsme několik hodin točili Uno. Naloupali jsme kakaové boby a utřeli čerstvou čokoládu. Jakmile se děti nabažili Una, vzal nás druhý nejstarší – Deny – na obhlídku okolních sadů banánů, pomerančů, grepů, manga, kakaa, avokád a jiného typického ovoce.
Byl oběd a my konečně vzali batohy na záda a vydali se do Amazonské džungle. Vedl nás dvanáctiletý Deny, vařila nám jeho 14letá sestra Brendy a taťka Ramon nám prosekával mačetou cestu.
K večeru jsme přišli do připraveného tábořiště u říčky. Bohužel naši průvodci nebyli příliš upovídaní, tak jsme se toho mnoho nedozvěděli. Pouze to, že Ramon rád žvýká kokové lístky, ale to asi každý místňák. Jakmile padla tma, šli jsme ještě asi na dvou hodinovou procházku hledat noční tvory. Ani tady nám štěstí nepřálo. Přesto to byl parádní zážitek se zvláštní atmosférou a tmou větší než ve sklepě. Stačilo poslouchat zvuky džungle.
Čtvrtek 7.7.
Ráno po snídani náš trek pokračoval hustou vegetací. Takto jsme pochodovali celé dopoledne, ale až na obří pavouky jsme toho moc zajímavého neobjevili. Došli jsme až k řece k tábořišti, které jsme míjeli předchozí den. Tentokrát se tam sešel zbytek Ramonovy rodiny a pracoval na údržbě džungle. Před obědem nás Deny vzal na červíky z kokosu. Primárně určené na chytání rybiček z řeky ale pochutnala si i Vlaďka. Pak jsme dali rychlý oběd a vrátili se do vesnice, která byla již kousek. U řeky už čekal brácha s lodí a odvezl nás zpět do civilizace. Přestože tato tour byla trochu zvláštní v organizaci a průvodce toho moc nenamluvil, jsem rád za možnost trávit dopoledne ve vesničce bez všech moderních záležitostí. Dětem jsme na památku nechali frisbee talíř (který nám sloužil jako normální talíř a prkénko v jednom). Myslím, že u nich za nedlouho najde stejné uplatnění.
Ve městě jsme nakoupili noční autobus do La Pazu a vyrazili na dlouhý a náročný přejezd zpět. Poučeni z cesty do džungle jsme si vzali do autobusu teplé oblečení. Topení není v Bolívii zcela běžnou záležitostí.
Pátek 8.7.
Cesta utekla překvapivě rychle, nepříjemné bylo jen bláto na jednom úseku silnice I-3. Zpět do La Pazu jsme přijeli ráno a protože další autobus odjížděl až odpoledne, zbyl nám půlden k vyzvednutí triček a fotek z cyklo-výletu. Taky nás nechali v hostelu Cactus vysprchovat, nasát trochu internetu a dobít si telefony. Po vydatném obědě v jídelně naproti nádraží, chvilce odpočinku byl čas na další dlouhý přesun. Pro jistotu jsme si připlatili za „cama“ verzi autobusu s obřími sedačkami, topením a občerstvením.
Další obrázky čekají zde.
Napsat komentář