Tenerife – Kanáry

Přestože se má v zimě hlavně lyžovat, není od věci toto pravidlo někdy porušit a vyrazit do teplejších krajů. Po tom, co jsem jednoho pěkného prosincového dne vymrzl na lanovce v Říčkách, jsem měl jasno. Shodou okolností mi zrovna napsala kamarádka, že jsou celkem férové ceny letenek na Kanárské ostrovy. V průběhu ledna se dala do kupy stará Africká parta + 3 další zájemkyně o Tenerifský výlet a posledního ledna jsme už byli na cestě směrem k Mnichovskému letišti.

Plán, jak už je našim zvykem, byl pouze rámcový – chceme vidět sever, horu Teide uprostřed a jih ostrova. Místo nudných hotelů jsme zvolili stany přestože stanování na ostrově úplně dovolené není, rsp. může se přespat mimo kempy pouze bez stanu. Ale spoléhali jsme na to, že vždy dokážeme najít nějaké skryté místo (to se nám vlastně povedlo jen 2x), ačkoliv jsme už trochu větší skupinka.

Po příletu na ostrov Tenerife jsme první nocleh našli pod schodištěm v odletové hale místního letiště, po chvilce nás však kdosi upozornil, že spát zde není nejlepší nápad – hned přes chodbu sídlí Policie a doporučil nám podobný nocleh o kousek dál. Tam už sice někdo spal, ale ukázalo se, že přilétl stejným letadlem, stejným letadlem taky poletí zpátky a že je to mimochodem taky Čech.

Druhý den jsme se autobusem nechali odvézt do Santa Cruz de Tenerife – hlavního města ostrova a pak ještě o kus dál na konečnou zastávku, rsp. tam kde končí silnice. Následoval přechod jednoho z hřebenů pohoří Anaga. Cestou jsme chtěli ochutnat pomeranče a v domnění, že malá boudička nad cestou je stánek s ovocem, jsme se vloudili k místním – ti nás pohostili hostinou z kozy (cabra picante), kávou a pivem. Jazykovou bariéru úspěšně překonávala jen Bětka, která španělsky umí. Cestou přes hřeben jsme potkávali příbytky, ke kterým nevede žádná cesta, jen pěšina skrz mlžný les – džungli. Rovné místo pro dva stany se v tomto kopcovitém terénu hledá hůře, my měli štěstí protože jsme našli jednu z nepoužívaných teras – zahrádek srovnaných do roviny. Ubytovali jsme se ve druhém patře terasy (bohužel bez výhledu na moře).

Ráno jsme pokračovali po silnici do městečka Chamorga, odkud vede trek k majáku a pak dál podél pobřeží do města Almáciga. Zajímavé je, že i podél tohoto treku bylo v naprosté samotě několik baráčků bez příjezdové cesty. Počasí tady na severu nad mořem nevypadalo nejlíp, ale dešti jsme se úspěšně vyhnuli. Bohužel mě po výměně bot při sestupu k majáku začalo pobolívat koleno, což později zkomplikovalo plánovaný výšlap na kopec Teide a taky to snížilo rychlost chůze na úroveň šneka. Po odpočinku a večeři v místním baru jsme si vzali autobus, abychom se přiblížili k dalšímu cíli. Bylo však potřeba přestoupit na jinou linku, což samo osobě není moc zajímavé, zajímavá je cesta pro přestup. Autobusy zrovna jeli po jiných silnicích vedoucích na různé úrovni stráně, proto nám řidič zastavil u rozbahněné pěšiny vedoucí lesem asi půl kilometru do kopce. Nahoře jsme vyskočili z lesa s blátem skoro až za ušima, naštěstí se začalo stmívat a řidič to v dalším autobuse neřešil. Bylo na čase vymyslet kde budeme spát. Řidič autobusu nám doporučil parkoviště u kostelíku/marketu naproti restauraci. Co ovšem neřekl je, že za restaurací sídlí správa parků a že je tam i turistické centrum. No nakonec nám v garážích místních „rangerů“ doplnili vodu a my si postavili stan v lesíku hned vedle vyhlídky.

Celou noc pršelo, proto jsme změnili plán a místo pochodu po vodních kanálech jsme se nechali odvézt do hlavního města, kde jsme mimo jiné potřebovali vyřídit povolení do kempovišť kolem sopky. Celý den jsme proflákali v Carrefouru. No alespoň jsme sehnali novou kartuši s plynem – dají se tu zřejmě sehnat jen napichovací verze Campingaz – bez závitu. Během dne se počasí zlepšilo a v pozdním odpoledni jsme pokračovali autobusem na severo-západní stranu ostrova do městečka Punta del Hidalgo, kam jsme přijeli až po setmění. Zde jsme chtěli využít městský kemp, ale nemile nás překvapila paní se psem, od které jsme se dozvěděli, že kemp předchozí den zavřeli. Mimo sezónu se otvírá jen některé dny. Podle paní ale nebyl problém postavit si stany v místním parku, prý už tam párkrát viděla někoho stanovat, a dokonce nám dovolila si u ní doma načepovat vodu, pročež jí ještě jednou děkujeme :).

Další den začal deštěm, který netrval dlouho, ale zato byl vydatný. Sbalili jsme promoklé stany a šli hledat místo, kde bychom mohli přes den nechat batohy. V okolních hotelech jsme nepořídili, ale zachránila nás paní z malého bufetu / pekařství / obchodu. „Seňora můžeme si nechat siente močilas támhle v rohu za kytkou? Por favor.“  Zdejší krajina je hodně kopcovitá, vydali jsme se tedy do kopce. K dopravě vody na zavlažování banánových plantáží se používají vodní kanály vedené podél skal, některé již nejsou funkční a slouží místním i turistům jako chodník. Jeden takový jsme měli v plánu projít. Betonový okraj je skoro rovný, příjemná změna po strmých cestách. Během dne jsme došli až do vesnice El Batán a nastal čas se pomalu začít vracet, jak jinak než kanálem. Tento však byl funkční a trochu vzdušnější, teď už je jasný proč v průvodci nedoporučovali jít kanálem s velkým batohem. Do Punta del Hidalgo jsme se dostali až těsně po setmění, proto jsme zakempili opět v místním parku…

Cesta ke kopci Pico del Teide – 3717m n.m. nejvyšší hoře Španělska – v sobě zahrnovala přestup ve městě La Orotava. Do výšky zhruba 2000m jsme se vyškrábali kolem 11h. Následoval kratší trek poblíž informačního centra, pak trochu odpočinku a den uběhl jako voda. Ke spaní jsme si vybrali místo v lese těsně za hranicí národního parku.

Druhý den byl v plánu výšlap k horské chatě Refugio Altavista (3260m n.m.), bohužel se mé koleno příliš nezlepšilo, proto jsem musel zvolit cestu autobusem a lanovkou která vozí turisty do 3555mnm. Odtud jsem musel k chatě sestoupit a počkat na ostatní. Celá tato akce zabrala většinu dne, někteří šli ještě večer pozorovat na vrchol sopky na západ slunce, některým stačil východ.

Abychom však stihli dojít na vrchol ještě před východem, museli jsme vyrazit už kolem 6h ráno, v té době venku byla ještě značná kosa. Východ jsme však stihli a byla to super podívaná. Zajímavostí je, že sopka při východu slunce vrhá do Atlantského oceánu nejdelší přirozený stín na světě (až 200km) trojúhelníkového tvaru. Následoval sestup, podobně jako cestou nahoru jsem pro jistotu zvolil pohodlnou a drahou lanovku, tentokrát spolu s Jančou, kterou přepadla chřipka. Dole jsme byli výrazně rychleji než ostatní, proto jsme šli k potkávacímu místu (ošklivému hotelu s velkým parkovištěm) krátký nenáročný trek pěšky. Po setkání jsme opustili horu a nechali se odvést do jižní části ostrova do Santiago del Teide, kde jsme rozbalili stany kousíček za městem.

Zbývaly dva dny do konce naší výpravy a my měli v plánu navštívit ještě soutěsku Masca a útesy Acentilados de Los Gigantos – to vše právě teď. K Masce vede klikatá silnice po které jsme tam byli během dvou hodin. Po obědě a kafíčku začalo pršet a my se vydali soutěskou dolů k moři. Většina lidí co jsme potkali směřovala opačným směrem a nikdo nevěděl jak daleko je pláž. Otočili to, jakmile se rozpršelo, což se vlastně i trochu doporučuje. Po dvou hodinách (nebo trochu víc) se skály rozevřeli a před námi bylo moře. Pár lidí tam zrovna čekalo na loď, tak jsme se k nim přidali. Následovala asi 15 minutová jízda lodí podél vysokých skal sahajících do výšky 500m do města Los Gigantos a pak přejezd autobusem do Adaje. Zde jsme měli v plánu přespat, podle mapy místo vypadalo ideálně – cesta vedoucí z města do hor, bohužel se zákazem vstupu. Zvolili jsme alternativu – rozbalit stany na nepoužívané prašné cestě pod svahem, pár metrů od chodníku a silnice.

Poslední den jsme se ještě chtěli podívat na vodopád pár hodin chůze od našeho tábořiště. Bohužel i zde byla cesta zavřená kvůli sesuvu. (Nejen že stál v cestě vysoký plot se zamknutou bránou, ale všude kolem byla psí hovna, kterými je mimochodem pokálen celý ostrov.) Popojeli jsme tedy do města Playa de la Américas a tam se vyvalili vedle pláže – ta byla plná důchodců, takže jsme tam opravdu zapadli. Všichni jsme relaxovali až na Janču, která šla se zhoršující se chřipkou vyzkoušet místní zdravotnictví. Noc jsme již tradičně přespali ve městském parku.

Ráno už nás jen čekal přesun na letiště, přebalení věcí do jednoho zavazadla a 7 příručáků a cesta domů.

Tak zase příště z jiného pěkného místa na zeměkouli…

Za fotky patří velký dík všem fotografům výpravy ;).