Finsko – jedině punkově

Někteří tvrdí, že správný cestovatel musí mít ocelový nervy, betonový žaludek a plechovou prdel. Správný cestovatel se taky na svojí cestu připravuje. Podle toho jsem se snažil tentokrát řídit a proto, když se naskytla příležitost podívat se do Finska, jsem se pečlivě připravil – nákup letenky týden dopředu a jede se.

 

Přemýšlet nad konkrétním cílem byl zbytečný luxus, prostě se v Helsinkách uvidí kam pojedou vlaky. Kompromis mezi cenou a dálkou pro nás bylo městečko v jezerní oblasti asi 330km od Helsinek – Savonlinna. Vlak s českým krtečkem na jednom z vagónů několik hodin neslyšně projížděl hustým lesem, jen občas se na chvilku objevilo město, nebo políčko s červenou dřevěnou stodolou. Po výměně intercity za regionálku se do krajiny přidaly ještě jezera. Savonlinna je v průběhu letní sezóny údajně rušná, ale po našem příjezdu kolem 21 hodiny byla docela prázdná, alespoň okolí zastávky. Ve Finsku mají takovou tradici – everyman’s right – každý může kam chce, v lese sbírat co chce a stanovat víceméně taky kde si najde flek, pokud je v rozumné vzdálenosti od lidského obydlí a nikoho tím neruší. Tím pádem jsme měli nocleh jasný, zamířili jsme přes most na ostrov a kousek od openair divadla se utábořili.

Až ráno jsme v informačním středisku nafasovali mapy okolních dvou parků a po prohlídce místní pevnosti se vydali na cestu. K oběma parkům to je asi 50km, vlak tam nejezdí a autobusů jen několik za den. Zkusili jsme tedy alternativu – dojet stopem. Na informacích jsme se taky dozvěděli že tohle frčelo kdysi a za zkoušku nic nedáme, navíc v jedné z nejbezpečnějších zemí nebylo nad čím váhat.

Třema autama, jednou na korbě, jsme se dopravili přímo k tábořišti na jihu NP Kolovessi, kde akorát banda Rusů balila jejich  několikadenní sběr místních plodů lesa. Myslím že odjížděli na 3x v několika autech – nakonec ještě pobrat připravené dřevo na táboření místní správou a už tu nebyl nikdo.

Tábořiště bylo celkem fajn vybavené, zastřešené ohniště, zásoba dřeva s potřebným nářadím a kadibouda. Co víc si přát. Akorát trochu sole a oleje na hobovou smaženici, ale i to nám rusáci dali, takže no problem.

Další bod v improvizovaném plánu bylo pokračovat na sever k dalšímu tábořišti. Asi by se dalo dojet lodí, jenže nikde žádná nebyla, tak jsme to museli vzít oklikou kolem zátoky a pak po silnici. Po asfaltu se nešlo moc dobře, ale těch asi 10km jsme za několik hodin měli. Tato část parku už byla tak jak jsem si představoval – dřevěné chodníky skrz les nad kapradim a močalem, nebo co to bylo. Navíc jsme tu potkali dva lidi, jaké bylo překvapení, když se mezi sebou bavili česky – in the middle of nowhere. Byli tu ale jen na skok a odpoledne prý pokračovali pomalu dál až do Laponska. I park byl pěkný, takový typ lesa, který jsem u nás nikdy neviděl. Všude mech, borůvky a další berry keříky. Jen podél cest orvané od česáčků, asi je to dobrý bussines. Tábořiště podobné, jen ohniště nekryté a pro stany tu měli rovné dřevěné desky, všude jinde byl totiž vcelku nerovný terén.

Taky jsme tu vypili poslední balenou vodu, v rámci dobře plánovaných příprav jsem nestihl dokoupit dezinfekci (dodání bylo prý až do druhého dne) a tak nám nezbylo než si převářet vodu z jezera – zatím žijem a po ochucení borůvkama byla i dobrá 🙂 Na odpoledne zbyl krátký okruh okolím po naučné stezce.

Na další den jsme měli cíl jasný – dostat se do města pro vodu a jídlo. Při provozu jedno auto za půl hodiny to moc nešlo, ale nakonec jsme chytili němce, které jsme potkali dopoledne v parku, ti nás vzali až do městečka Heinävesi. Je to spíš taková vesnice s 3500 obyvateli, ale mají tu obří dřevěnou katedrálu s kapacitou do 2000 lidí. Od ní měl být výhled na jezero, ale trochu mu zaclánělo elektrické vedení. Moc dalších zajímavostí tu asi není, jen že tu je asi kilometr dlouhá cesta k molu/trajektu, kde vždy lidi přijedou, otočí se kolem stromu a jedou zpět nahoru do města. Nepřišli jsme na důvod, ale takový provoz byl relativně velký. Přecijen už jsme byli trochu severně a od vody šla zima, tak jsme se nakonec utábořili v nějaké staré stodole, no big deal.

Byla sobota a pomalu jsme se potřebovali vracet zpět na jih. Jedním z měst odkud jezdí vlaky je Varkaus. Zašli jsme tedy kus za město a pokračovali ve stopování. Po chvilce zastavila nějaká paní, realitní makléřka, že tam bydlí a vezme nás tam. Nakonec nám udělala vyhlídkovou jízdu po městě, pozvala na návštěvu a dokonce nám nabídla místo k přespání. Nějak si nedovedu představit kdo by tohle dělal v Čechách.

Druhý den nás ještě hodila na místo, odkud bylo možné chytit dalšího převozníka 🙂 Ten bohužel neuměl moc anglicky – učitel základní školy v důchodu, jel akorát z ryb do Kuovola. Sotva jsme tam rozbalili svačinu, začal slejvák – asi první co nás na výletě chytl. Měli jsme dvě možnosti – rozbalit stan a riskovat že bude pršet dál a vše bude mokré, nebo se vrátit do Helsinek už v neděli. Vybrali jsme druhou volbu a sedli na autobus. Mimochodem všude se dá platit kartou – v obchodech, na tržištích i v autobuse – za celou dobu mi stačilo koupit si jeden lístek na autobus z letiště, protože nebyl čas to řešit přes automat.

Poslední 3 dny zbyly na prohlídku Helsinek. Více asi vypoví fotky. Je na nich ostrov Suomenlinna na kterém je vybudovaná pevnost po které se dá volně procházet, Olympijský stadion s 72m vysokou vyhlídkou, přístaviště a další.

To je asi vše k punkové okružní jízdě na severovýchod Finska.
Tak jako jsem byl při první návštěvě Nairobi trochu v šoku, tak Helsinki a obecně Finsko je naopak jedno z nejhezčích míst kde jsem byl, takže kdo nebyl už by jste měli u Pelikána bookovat letenky.