Tento výlet začal vznikat již v zimě. V únoru jsme se s kamarády ze střední domluvili, že bychom se chtěli podívat na Balkán a projet země bývalé Jugoslávie. Původně jsme chtěli jet autem pro 9 lidí, ale to na poslední chvíli odpadlo. To nám ale nevadilo, alespoň jsme mohli řadu rozšířit na 12 lidí do 3 aut (já, Pavel, Janča, Mira – Janča, Chmelky, Kuba, Karol – Anděl, Luky, Kriss, Adam).
Přes prvotní komplikace ať už se změnami v plánu (není jednoduché složit plán pro 12 lidí kteří se neustále dělí na skupinky, kdy každá chce vidět něco jiného – pasivní moře vs aktivně něco zažít), nebo s porouchanými auty se nám nakonec v pátek v noci podařilo vyrazit na cestu.
Po celonoční jízdě jsme se ocitli v Srbské Zlakusi. Malá vesnice je lemovaná vystavenými vázami a květináči, které se zde vyrábí. Mimo to jsou zde pole s malinami a sady se švestkami obalenými tak, že se divím že neprasknou. V Zlakusi jsme ocenili kemp kde jsme strávili první noc. Druhý den jsme se šli podívat do nedaleké jeskyně Potpeće. Do jeskyně jsme nahlédli pouze několik metrů v prvním patře, na prohlídku druhého patra jsme zde byli příliš brzy. Poté jsme se vykopali z kempu a přesunuli do nedalekého Zlatiboru k nádrži Ribničko jezero. V okolí jezera jsou louky kde se pasou krávy a už chápu proč se místo jmenuje Zlatibor – nejspíš je to kvůli zlaté barvě kopečků. Ačkoliv je to krásné místo, museli jsme se posunout dál. Nebo jsme alespoň chtěli. Plán nám zkazilo jedno auto, které odmítlo nastartovat. Po konzultaci s mechanikem z nedaleké JZD se ukázala závada v baterii, kterou stačilo vyměnit a mohli jsme vesele pokračovat dál do Černé Hory.
Malé zdržení zapříčinilo že jsme nedojeli až do Durmitorského městečka Žabljak, ale skončili jsme u vysokého mostu nad řekou Tara (Most na Đurdđevića Tari). Naštěstí pro nás zde byl kemp. Až ráno, kdy zmizela mlha, se ukázalo že jsme udělali dobře s přenocováním tady. Výhled do údolí byl parádní a co teprv ta zip-line která byla natažená hned vedle 170m vysokého mostu. Za 10€ jsme si jízdu na lanovce museli vyzkoušet :). Určitě by se tu dal strávit celý den, ale mi chtěli pokračovat dál do Durmitoru do Žabljaku. Na parkovišti nás odchytil majitel nedalekého kempu, jehož nabídku ubytování jsme rádi přijali. Odpoledne jsme navštívili horské Crne jezero, ve kterém nebyla voda zrovna nejteplejší, zato byla čistá a osvěžující (hloubka menšího z jezer je pěkných 49 metrů). V podstatě to byl odpočinkový den po dlouhé cestě a přípravný den na výšlap zdejšího kopce – Bobotov Kuk.
Na další ráno jsme měli s majitelem kempu domluvený odvoz do Sedla pod 4. nejvyšší horu Černé hory. Odtud by to mělo být na vrchol 3 hodiny a zpět dolů do kempu dalších 5 hodin (což jsme nějak popletli a vyrazili na cestu v domnění že za 5 hodin budeme mít celý trek za sebou). Ze Sedla vede nahoru celkem nenáročná cesta až těsně pod vrcholek, kde někteří využili šance odpočinku a zbytek se vydal zdolat posledních pár desítek výškových metrů. Poslední část už byla s lepším výhledem do okolí a taky trochu náročnější pro ty kterým nedělají dobře výšky (pročež obdivuju Pavla s Jančou že to úspěšně zdolali :)). Zpátky do kempu nás čekala téměř nekonečná 5 hodinová cesta plná obřích balvanů. Ačkoliv to byla pouze 4. nejvyšší hora (o 11 METRŮ!!!), tak stála za to. Ještě k večeru jsme sbalili stany a vydali se k hlavnímu městu – Podgorica – kde jsme si konečně vyzkoušeli spaní pod širákem.
Hned na první pohled bylo jasné, že jsme se dostali mimo hory – alespoň podle teploty která závratně stoupla. Dopoledne jsme stihli projít část centra Podgorici, pak jsme nasedli do aut a přesunuli se (k tolik vytouženému) pobřeží. Na radu motorkáře z kempu jsme dojeli do jižní části Černohorského pobřeží, do města Ulcinj. Měla zde být pláž s černým pískem (o které mimochodem moc lidí nevědělo). Černou pláž jsme nakonec nenašli, tak jsme zůstali u „obyčejné“ písečné pláži. Tak jako tak není o co stát – písek všude, sůl všude, strašné vedro => NUDA. Proto jsme vyklepali písek z batohů a zamířili si to na severní část pobřeží. Po cestě jsme se ještě chtěli zastavit v národním parku Lovćen, který se nachází nad Kotorským zálivem. Ovšem nejrychlejší a nejkratší cesta vedla přímo po silnici široké tak na jedno auto, kde zatáčka střídala zatáčku. K mauzoleu Njegoše jsme se dopotáceli přesně při západu slunce, ale i tak odtud byl parádní výhled do okolí. Celí hladoví jsme obsadili nejbližší restauraci ve městě Cetinje (původní hlavní město). Bohužel venku už byla tma, tak jsme z historických památek neviděli nic. Poté jsme vyjeli do dalšího historického města – Kotor, zvolili jsme ale další trasu po hlavní silnici kolem pobřeží. Existuje ještě přímá silnice z Cetinje, které zprudka klesá z 1400m vysokých hor až k moři, ale na tu jsme byli už docela unaveni a navíc byla tma, takže bychom stejně nic neviděli. V Kotoru nastalo naše první dělení, někteří chtěli dojet až do Dubrovniku, naše auto se chtělo utábořit co nejdřív a ve třetím autě chtěli něco mezi tím. Dojeli jsme tedy až do Herceg Novi, kde se nachází stará tvrz na jejíž hradbách se dá v klidu přespat. Mám to už vyzkoušené z výletu po BEST kurzu. 🙂 Druhé auto dojelo těsně k hranicím s Chorvatskem (asi 10km od nás) a třetí auto stihlo pozdě v noci Dubrovník.
V Dubrovníku jsme se na chvíli setkali, abychom se zase mohli rozdělit. Každá skupinka si prohlížela město svým tempem. Naši posádku to po chvíli omrzelo, tak jsme se šli koupat na zastrčenou pláž téměř bez lidí. Vlastně to ani nebyla pláž, ale zastíněné terasy a vstup do moře, které bylo hned hluboké a čisté – bez písku, bez milionu opalujících se turistů, akorát ta sůl zůstala. Byl to další odpočinkový den. Se zbytkem skupiny jsme se opět setkali až odpoledne v Bosenském přímořském městě Neum. Odtud jsme pokračovali po nové dálnici až do Šibeniku kde jsme se naposled rozdělili. Někteří totiž chtěli spát na pláži patřící obřímu kempovému resortu s tisícem lidí a stovkami karavanů. Nám se to moc nezamlouvalo, proto jsme radši přespali před kempem. (Sice se podařilo všem proklouznout přes vrátnici se spacáky, ale později se to vrátným moc nelíbilo)
Naše definitivní rozdělení bylo z jednoduchého důvodu – někteří chtěli jet k Plitvičkým jezerům v Chorvatsku a vynechat tak Triglavský národní park ve Slovinsku, my chtěli přesný opak. Ráno jsme tedy vyjeli bez ostatních směrem na severozápad Chorvatska. Nejdřív jsme jeli podél pobřeží po staré cestě (kdy ještě nebyla dálnice) a potom jsme odbočili do Národního parku Velebit. Zastavili jsme ještě u jezera Kruščica, ale ta byla z půlky vypuštěná a u vody bylo akorát tak bahno. Ještě večer jsme se dostali kousek od Slovinských hranic, kde jsme přenocovali na louce u zapadlé vesničky.
Předposlední den našeho výletu jsme strávili v Triglavském národním parku. Městečko Bled je sice pěkné, ale totálně přecpané turisty, na vrchol zdejší hory vede dvoudenní trek, tak jsme zvolili jiný kopec, kterého se dá dosáhnout po pár hodinách. Malá nevýhoda byla že cesta vede kolmo do kopce podél sjezdovky a pak ještě dál – ale alespoň je to rychlejší než kopec obcházet. Nakonec jsme vrchol Viševnik s 2050mnm rychle zdolali a mohli si Triglav vyfotit. (Zdoláme ho někdy příště). Večer jsme se ještě přecpali ve Slovenskym Javorniku (ve Slovinsku) a šli jsme hledat poslední místo pro přespání. To jsme našli u hydroelektrárny Medvode – kde hnízdilo spousty kačen.
Přišla neděle a nás čekala už jenom cesta domů do Česka. Tu jsme si obohatili ještě zastávkou u Maďarského Balatonu – moře našich rodičů – kde se do půlky jezera dá dojít po dně. V podstatě je to klasický rybník pro ty, kteří to už nezvládnou dál k moři (a je tam sladká voda!). Pak už byla jen cesta do Bratislavy, vyložit Miru a dál do Česka. To že jsme doma jsme snadno poznali na české dálnici, která nikde nebyla tak špatná jako právě tady. Dokonce ani okresky v Srbsku měli místy lepší úroveň.
Myslím že se nám výlet podařil a i přes to že byl velmi krátký doufám, že se všem líbil.
Jo, na závěr jsem si vzpomněl na jednu věc která mi do teď vrtá v hlavě. Jak se v Srbsku pozná kde končí vesnice/omezení rychlosti?
Napsat komentář