Z přístavního města Dar es Salaam je to na Zanzibar asi 70 km a trajektem cesta trvá kolem 3 hodin. Na Flying Horse jsou docela pohodlné sedačky, nebo venkovní paluba, takže cesta na ostrov po klidném moři utekla rychle. Teprve v Zanzibarském přístavišti po nás chtěli vidět očkovací průkaz s dávkou proti žluté zimnici, takže očkování přece jen nebylo zbytečné, alespoň papírově. Za branou přístavu /který byl mimořádně čistý/ čekalo, jak je dobrým zvykem, opět desítky nahaněčů a taxikářů. Jejich služby jsme využít nechtěli, ale i přes to se k nám jeden vecpal a vedl nás do penzionu. Tentokrát už jsme ho dopředu upozornili že vše zvládáme, že si najdeme cestu sami a proto nebude žádné tips … kupodivu souhlasil, prý jsou lidé na Zanzibaru jiní oproti pevnině a poradí i zadarmo.
V našem penzionu bylo několik možností – samostatné pokoje pro nás byl moc velký luxus a tak jsme vzali dorm room, místnost s asi 12 postelemi kde však nikdo nebyl. Oproti např. YWCA bylo i toto velmi luxusní. Taky to bylo jediné místo naší cesty, kde se dalo připojit k wifi internetu přímo v penzionu.
Následovala první výprava k moři a první koupání v Indickém oceánu. Pláž trochu kazila místní skládka, ale zas tu nikdo nebyl 🙂 Každý večer se v místní zahradě na pobřeží koná food-market. Trh s místním mořským jídlem a místním ovocem. Je to 20-30 prakticky stejných stolů, kde mají vystaveny různé předpřipravené mořské příšery, chobotnice, kraby a ovoce, které na požádání ogrilují na ohni.Přestože každý nabízí úplně stejný sortiment, tak černoši lákají že se máme jít podívat a ochutnat právě jejich krevety a jakmile projevíte zájem, nebo se jen podíváte třeba na kraba, už ho kuchař servíruje na talíř – docela otravné. Celé je to navíc koncipováno jako trh pro bílé turisty, nejen náznakem čistoty, ale hlavně cenou. No co, ochutnali jsme co se do nás vešlo a šli spát.
Na další den jsme měli domluvený výlet na nedaleký ostrov Prison Island, žijí zde totiž obří suchozemské želvy a kousek od ostrova se dá šnorchlovat. Odpoledne jsme procházeli změtí úzkých uliček Stone Town – historického centra města Zanzibar, památky zapsané na seznamu UNESCO. Taky jsme se podívali na druhý místní trh – pro domorodce. Proti 300 metrů vzdálenému turistickému trhu se tu na nějakou čistotu moc nehrálo, zato tu měli trochu jiný sortiment za zlomek cen. Tohle bylo to místo kde se dá najíst za pár korun. Později jsme se ale stejně vydali opět na food-market a i přes drobné ranní problémy z místní stravy jsme ochutnávali zbytek, vše co jsme nestihli minule. Téměř vše bylo vynikající, akorát k chobotnici jsem se neodhodlal, ale prý i ta byla dobrá. Vynikající záležitostí byl džus z cukrové třtiny.
Třetí den na Zanzibaru jsme si dohodli Spice tour. Prohlídka jedné z místních farem produkující spoustu koření a ovoce. To co se u nás běžně používá roste právě tam. Od zázvoru, pepře, hřebíčku, vanilky a skořice, muškátového oříšku, rýže přes čokoládové boby, kávu, mandarinky, pomeranče, liči, největší ovoce na světě – jack fruit. Dále u nás netypické star-fruit, potom cosi co barví jako rtěnka, kokos, různé druhy banánů, mango a možná ještě něco. Domorodec nám zahrál i takové divadýlko pro turisty – vylezl na celkem vysokou palmu pro kokosy, předváděl různé téměř akrobatické kousky a přitom si zpíval zdejší POP písničku Jumbo Bwana. Celá prohlídka se dala stihnout za 2 hodiny s ochutnávkou všeho místního ovoce. Spice tour je jedno z must-see na ostrově.S našim průvodcem jsme měli domluvené, že nás po prohlídce zaveze na sever ostrova do vesnice Nungwi. Ubytování zde už bylo trochu dražší, ale myslím že v takové oblasti by jsme něco levnějšího sháněli dlouho, navíc z pokoje přímo na pláži to do moře bylo cca 20m při přílivu. Večer jsme se šli podívat na úplný sever ostrova který, jak se později ukázalo, jsme minuli a pokračovali zase kousek na jih. Trochu nás zmátlo dlouhé molo s restaurací na konci táhnoucí se od jednoho z luxusních resortů. Proč by někdo stavěl takové molo, když není na úplném severu?
Další den dopoledne bylo zataženo a jen občas vylezlo slunce mezi mraky, to nás ale neodradilo a po luxusním obědě – na pláži uvařené pytlíkové polívky v ešusu nad kostičkou pevného lihu, jsme trávili zbytek dne na pláži. (OK, šli jsme se docpat do místní restaurace rybou) Voda 27°, vzduch kolem 29°, co víc si přát. Jen ti otravní domorodci kdyby nechodili po pláži a nenabízeli pořád to stejné ve stejném pořadí – šnorchlování, sledování západu slunce z loďky, odvoz kamkoli, trávu, hašiš, kokain – tím to končilo a domorodec odcházel aby mohl za 10 minut přijít jiný (většinou kapitán lodi) se stejnou nabídkou.
Večer nás už ale místní vítali v malé nám dobře známé venkovní hospůdce. Dozvěděli jsme se že nedaleko je na pláži párty, kam se oni sami chystají a že tam musíme jít taky. Souhlasili jsme že půjdeme s nima, ale při odchodu se k nám přidaly dvě Dánky. Ty nás přemluvily že je to po pláži blíž a lepší – hlavním důvodem ale byla obava z dopravy s černochy. Během úplného odlivu by se dalo dojít na párty suchou nohou, ten ale ještě nebyl. Museli jsme jít vodou, asi po pás, ale nakonec jsme to trochu mokří zvládli. Zpět už jsme, i s několika novýma Dánkama :D, vzali taxík. Super, po šíleném výletu na párty a 4 hodinách spánku odjíždíme na jinou část ostrova.
Tentokrát jsme vzali místní dopravu v Keni je to matatu, tady se jezdí daladala a cesta vyjde na zlomek ceny oproti soukromému taxíku. V našem cíli – vesnici Paje nás opět nějaký starší pán dovedl k nejlevnějšímu hotelu a kupodivu za těch 400 metrů nechtěl žádné spropitné – opravdu je to tu jiné než na pevnině. Bohužel bylo plno a nakonec to nebyla ani nejnižší cenová kategorie, tak jsme začali pátrat sami podle průvodce. Usadili jsme se v malé osadě bungalovů Original Teddy’s place, vedle je totiž ještě New Teddy’s place. Na pláž to bylo přes palmový háj asi 100 metrů, takže pohoda. Horší to bylo s pláží, od oceánu to dost fučelo a ve velmi mělkém moři se proháněli kite-surfeři. Druhý den dopoledne byl ale vítr lepší a v moři nikdo nebyl. Normální koupání, co víc k tomu dodat. Poslední den ráno bylo krásně vidět jak daleký je odliv – po dobrých 300m je voda teprve po kotníky, není divu že je právě toto místo rájem pro kite-surfing. Mělká voda a silný vítr.
Následoval návrat do Stone Town, zajištění trajektu a poslední koupání na ostrově – k tomu se pojí jedna taková veselá příhoda, kterou tu snad ani nebudu rozepisovat. Noční trajekt opět Flying Horse sice odplouvá v 22:00, ale vzhledem k bezpečnosti otvírají přístav v Dar es Salaamu až v 6 hodin ráno. Trajekt tedy vyjede mimo přístaviště a tam několik hodin (kdy krásně působí kinedryl :D) čeká. Kolem 2 hodiny ráno nastartuje a jede se. Přesto že venku nebyla žádná bouře, na moři to celkem házelo – celé 4 hodiny. Jediné štěstí že jsme zabrali široký parapet pod oknem, kde krásně foukala klimatizace a nebyl cítit smrádek zvracejících pasažérů, bohužel ten zvuk byl slyšet velmi dobře – zhruba každých 30 minut. Nebylo to příjemné, ale svojí večeři jsem si uhlídal. Fuj. Ráno, kousek před přístavem jsem ale uviděl mé 3, naprosto zničené kolegy jak se vrací z procházky po palubě. Ani jsem si nevšiml že v noci odešli, prý to byl nejhorší zážitek z celé dovolené. … a to jsem si ještě během plavby říkal že jsme dobří a nikdo z nás nezvrací, že nám pomohli asi ty banány kterýma jsme se necpali před odjezdem.
V Daru následoval rychlý přejezd na autobusové nádraží a v 7:30 celodenní odjezd do Mombasy. Na rozloučenou s Tanzánií nám prodávající dealer s lístky dal bělošskou cenu – kolem 50000TZS každý, po smlouvání že tolik ani nemáme přistoupil na 38000TZS – takže jsme mu dali všechno co jsme měli, no a nakonec nám jiný prodejce přímo u autobusu říkal že cena je 28000TZS. Pěkné, pak věřte černochům – poučení pro ostatní – lístek do autobusu si kupujte přímo před autobusem od dopravce, ušetříte.
Napsat komentář