Mt. Kenya

Z dočasného tábořiště jsme vyrazili hned brzy ráno na stanoviště matatu. Cestou jsme mohli poznat probouzející se „obyčejnou“ čtvrť Nairobi. Nakonec jsme byli rádi že jsme jeli taxíkem a driver nám rovnou našel auto jedoucí naším směrem, protože zorientovat se v desítkách dodávek, kdy vám každý tahá za rameno ať jedete s ním, dalších 10 lidí kolem nabízí coca colu, oříšky, banány a oblečení, bylo pro bělocha nemožné.

Cestovaní po místních dálnicích a rychlostních silnicích je asi stejné, nebo lepší než u nás. Jen občas je v silnici kráter, příjemné jsou obzvlášť několikakilometrové rovinky. Zajímavostí je, že ve všech matatu kterými jsme jeli, končí ukazatel rychlosti na 80, ale vždy jede o dost rychleji.

Asi chybkou v překladu jsme se rozhodli vystoupit o chvilku dříve v městečku Naro Moro, kde podle průvodce mělo být víc možností ubytování. Vystoupili jsme na benzince a hned se na nás slítla banda naháněčů, že zařídí výstup na Mt.Kenya.

Jeden nás nakonec zavedl do hostelu, který spíš připomínal věznici s ochozem uprostřed, ale byl levný, tak co.

V té době jsme byli pravděpodobně jediní mzungu ve městě, soudě podle dětí kteří za známa pobíhali a postupně se odvážili přijít až na metr daleko. Prý neměli školu, protože jejich učitelé stávkují. Všichni ale znali brankáře Petra Čecha. Asi by to nebylo ono pokud by z nich nakonec nevypadlo give me something, takže jsme našli vlhčené ubrousky a to jim stačilo – asi se do toho jednoho kapesníčku utřela celá vesnice.

Abychom stihli východ slunce z vrcholu hory, museli jsme si trochu přivstat. Na poslední úsek jsme se taky najali portera, aby nám pomohl vzít těžší věci a taky aby nám v naprosté tmě ukázal cestu. Tak jak se mi nedostávalo kyslíku předchozí den, tak posledních 400m stoupání bylo ještě horších. Bylo to nějak takhle – jeden krok – 4 nádechy.

 

Těsně pod vrchol jsme se vyškrabali akorát včas, kdy slunce rozsvítilo okolí a konečně jsme uviděli kde že to jsme. Výhled byl nádherný, ale krátký odpočinek po cestě byl možná lepší. Na vrchu jsem byl tak líný, že se mi nechtěl vytahovat ani foťák, ale ostatní myslím par fotek udělali.

Po odpočinku jsme si vzali od portera zpět věci a vydali se jinou cestou zase dolů. Sice nebyl terén nic moc, ale pohled do údolí na jezera a ledovec (nebo co to bylo) byl překrásný. Navíc s každým metrem níž a níž se šlo líp. Pod vrcholem jsme ještě minuli chatu Austian Hut (4790), kde ale nikdo nebyl. Sešli jsme až k Mackinder’s hut (4200), kde jsme poobědvali a trochu si odpočinuli. Po celodenní (od 2 ráno) túře dolů už zase začala docházet energie a cílový kemp Met Station (3050) se pořád neblížil. Taky pomalu padla tma, takže nezbylo nic jiného než zakempovat u cesty na rovném plácku (který po postaveni stanu zas tak rovný nebyl). Ráno jsme od procházejících ČECHŮ! zjistili že do kempu nám zbývalo už jen asi 400m. Taky to bylo první ráno kdy bylo na čase vzít si antimalarika. Ranger nám v kempu zařídil odvoz od brány (asi 6km) a taky jsme se dozvěděli kdo k nám taky v noci mohl přijít na návštěvu 😀 a že o nás věděl už večer přes vysílačku.

Poslední kilometry v parku ubývali docela rychle – vyspaní a najedení.

Na bráně si nás už vyzvedl řidič a po přestupu v Naro Moru jsme si to už frčeli do Nairobi. Tam jsme dorazili k večeru ale než jsme se prodrali zácpou a našli našeho hostitele byla už tma.