Stihnout se dá spousta věcí, jen je to třeba přiměřeně naplánovat. Můj plán na začátek týdne byl takový: v neděli se naučit na státnice, zajet nakoupit zásoby na výlet a vystěhovat pokoj na kolejích, v pondělí odstátnicovat a přesunout se domů, zabalit si a v noci se přesunout na letiště. A konečně v úterý v sedm hodin ráno nastoupit do správného letadla a vyrazit na výlet.
Celodenní cestování mezi letišti a letadly vedlo z Prahy do Londýna, do Miami, a nakonec do La Paz. V cíli jsem se ocitl ve středu ráno. Netrvalo dlouho a potkal jsem se s Míšou a Vlaďkou, spolucestovatelkami, které už týden mohly projíždět Peru a Bolivijskou Salar de Uyuni, výlet jim totiž nenarušili státnice. Čtvrtý v partě, Radek, se znovu připojí až zítra, zastavil se po cestě v hoře, která pojídá lidi. Město La Paz, sice není hlavní, ale je v něm údajně nejvýše položené mezinárodní letiště na světě. To mnoha lidem způsobuje problém s horskou nemocí, proto jsme vzali můj první den trochu volněji a nechali si celý den na prohlídku města, hledání zítřejšího autobusu a odpočinek. Také jsme našli super hostel – Kaktus – kde budeme skládat hlavu při každém návratu do města. Čas tu běží rychle a najednou byla noc a všichni jsme se již těšili na zítřejší trek do hor, tak jsme šli spát.
Čtvrtek 30.6.
Ráno na domluveném místě stojí mikrobus – colectivo u kterého se pomalu začínají scházet lidi, ale hned před ním je náklaďák s korbou, kde je ještě víc lidí. Lámanou španělsko-anglicko-češtinou jsme zjistili že náklaďák jede stejnou cestou jako colectivo, ale za desetinu ceny, takže jsme naházeli batohy do korby, sami si sedli na pytle s rýží a vyrazili jsme. Po pár hodinách kodrcavé jízdy jsme byli na místě určení, tedy ne na úplně startu, ale na odbočce vedoucí k začátku našeho treku. Rozloučili jsme se s místňákama v korbě a vyšlápli po cestě do kopce. Po pár minutách nám zastavilo colectivo jedoucí opačným směrem, jestli nechceme někam hodit, docela by nám to ušetřilo čas a tak jsme se domluvili – řidič vyhodil pasažéry, naložil nás a další půl hodiny nás vezl až k úpatí jedné z okolních hor, tam kde začíná stezka Takesi Inka trail.
Dál už silnice nevedla a bylo to jen na nás. Čekal nás přechod sedla ve výšce 4700mnm a pak celodenní pochod stále z kopce dolů. Hned za sedlem jsme objevili starou důlní štolu, a tak jsme ji šli trochu prozkoumat. V temných uličkách se najednou zamihotalo světlo a najednou tu byl horník se svojí ženou. Nevím, kdo byl víc překvapený, nejspíš tam koupou zlato 😀 . Vrátili jsme se k batohům a pokračovali dál, až do setmění. Na konci dne na nás zhruba ve výšce 4000mnm čekala miniaturní vesnička kde jsme si na pastvině rozložili stany. A také jsme zdvojnásobili počet obyvatel. Druhý den v takové výšce mi dal trochu zabrat, a tak jsem ulehl jako první, dokonce jsem zmeškal i večeři :-O.
Pátek 1.7.
Během druhého dne jsme postupně procházeli jednotlivými podnebnými pásy a z hor jsme sešli až do začínající džungle. Znatelně se oteplilo a místo kamení bylo okolí zelené. Vlastně za celou cestu jsme šli pouze jednou do kopce, takže to byl spíše odpočinkový den. Dole v údolí jsme procházeli ještě kolem dolu na kasiterit. Po lehké večeři jsme začali přemýšlet jakým způsobem se dostaneme do La Paz, když vtom projížděl kolem mikrobus, po tom co jsme se zeptali kam jede, vyhodil za okno cedulku – LaPaz a tak jsme mohli naskočit. Cesta to byla docela dlouhá, vedla po úbočí And a byla to část cesty South yungas road – jižní sestra od North yungas road – Camino de la muerte. Do La Paz jsme přijeli docela pozdě, takže jsme ocenili taxík, který nás odvezl k našemu hostelu – Kaktus. Zajímavostí na taxíku-veteránovi bylo, že neměl žádná zrcátka, prostě jel dopředu a co se dělo za ním řidiče vůbec netrápilo.
Sobota 2.7.
Sobotu shrnují poznámky v deníčku takto – flákací den, vyřízení výletu na Deathroad na kolách, flákání v parku, ochutnávka ovoce, kavárna.
Myslím, že k tomu se nedá nic dalšího dodat, možná jen pár fotek.
Neděle 3.7.
Odjezd na cyklovýlet byl nedaleko našeho hostelu, přijel mikrobus s kolama připevněnýma na střeše, takže jsme si v prodejně jen rychle vyzkoušeli kombinézu a mohlo se vyrazit. Po cestě mikrobus ještě doplnil správný poměr nafty a oleje v místním servisu, takže dým by se dal krájet. Autem jsme se vyvezli až do sedla ve výšce 4650 mnm, naskočili na kola a mohli jsme se vydat dolů. První polovina cesty byla po asfaltu, ale protože v tuto hodinu ještě nejsou náklaďáky tak vysoko, byla skoro celá asfaltka jen pro nás. Pak jsme odbočili na původní prašnou cestu, tam kam už auta několik let nemohou a která teď zůstává jako atrakce. Celý výlet končil v nadmořské výšce 1100 mnm kolem třetí hodiny odpoledne – opravdu to nebylo fyzicky náročné. Po obědě jsme se odtrhli od zbytku cyklistů a stopli si autobus pokračující dál do městečka Rurrenabaqe do džungle. Jeli jsme celou noc, takže ty výhledy na útesy pod námi nešlo moc vyfotit. Jen v té černé tmě byla všude kolem vidět na úbočích vysokých hor světýlka ostatních aut.
Další obrázky čekají zde.
Napsat komentář